Praotcem našich barvářů a to již od 7.století před n.l. je keltská braka. Keltové, zručný lovecký národ a chovatelé psů, táhli v mladší době železné z  Galiu na území dnešního Španělska, Británie, Itálie, Německa, dunajského prostoru, dále přes Balkán a dnešní jižní Rusko přešli až do Malé Asie. Toto stěhování a putování keltských kmenů mělo význačný vliv na rasový vývoj loveckých psů západoevropských a středoevropských plemen.

V pozdější době, kolem roku 95 – 180 n.l., řecký spisovatel Arrian popisuje lov podunajských Keltů, kde k vystopování zvěře byl využíván pes s  jemným nosem, vrásčitého vzhledu, souhrnně označován pod názvem Segusiér. Tento pes byl využíván pouze k vystopování zvěře, kdežto ku štvaní byli využíváni psi z plemen skupiny chrtů . tedy psů lovících očima. Označení Segusiér tedy platilo psům s jemným nosem, lovících nosem na stopě U psů, pro práci na stopě, bylo přihlíženo k rozvážnosti, klidu, jemnosti čichu a tak dochází po celá staletí k pozvolnému výběru a liniovému chovu psů vodičů.

Vodičem nebo štváčem se stal pes, který to měl v povaze a pro tuto práci se nejlépe hodil. Jeden z nejstarších popisu psa vodiče je z roku 1250 od Alberta Magnuse, který tvrdil, že nejušlechtilejší vodič je ten , který vykazuje tyto znaky : uši dlouhé svěšené, čenich a nosní dírky široké, horní pysk svěšený, nedlouhý ocas mírně zakroucený. Bylo doporučováno vybírat psy podle těchto znaků, na barvu se nebral zřetel Vznik samostatného plemene vodiče je datován do dob vlády Karla Velikého (kolem r. 800), kdy chov psů za účelem lovu doznalo značného vzestupu. Při výběru byl kladen velký důraz na silnou stavbu těla, široký nos, tupou mordu, klidnou a rozvážnou povahu, kde hlasitost byla nežádoucí a byla potlačována.

V této době následkem křížení vzniklo mnoho variant, které vynikaly mohutností i zbarvením. U těchto psů se vyskytovala barva šedá, černá i červená, avšak museli existovat také bíloskvrnití psi. Černá barva je jistě dědictvím proslulých vodičů opatství Sv. Huberta v Ardenách, kde benediktini tohoto opatství dodávali po staletí psy francouzskému královskému dvoru. Tito psi jsou předchůdci dnešního plemene Bloodhound. První rodová linie psa sv Huberta započala v klášteře svatého Huberta v Belgii v 7. století, kde předky tohoto plemene ve velmi čistokrevné podobě chovali místní mniši. Druhá linie pochází z Anglie, kde byla i nadále šlechtěna. Teprve sloučením obou rodových linií vznikl Bloodhound.V Anglii pak vzniklo na základě importovaných psů nové plemeno. Odchovaní psi sv. Huberta tam dostali název " bloodhound ", který pochází z "blooded hound" což znamená "čistokrevný pes", pes čisté rasy. Takže pes krvák to není ani to s krví nemá nic společného jak je mnohde prezentováno . Tito psi se chovají naprosto přátelsky ke všemu živému, proto v lovecké praxi je problém při štvání a stavění zvěře . Dalším problémem je jeho svéhlavost. Pokud si Bloodhound vezme něco do hlavy, patrně nikdo na světě jej od jeho úmyslu neodvrátí.

V tomto období se také rýsuje mnoho metod vedení psa-vodiče a lovec, který se psem pracoval byl vysoce ceněn a považován za významného lovce. Výuční doba trvala tři roky, neboli "tři obvěšení". Výcvik psa se neprováděl v době přebarvování zvěře, ani v době říje, protože nos psa nesměl být přivykán na příliš teplou a lehkou stopu.

Vyškolený myslivecký stopař musel dokonale ovládat výcvik vodiče, dále znalost čtení stop a jelenářská znamení. Dobře vycvičený vodič byl nejcennějším loveckým psem tehdejšího času. Na lovčích dvorech požívali myslivci stopaři vysoké vážnosti. Na jejich obeznání lovné zvěře odvisel úspěch parfozního honu. Jakmile vůdce se psem vystopoval ukrytou zvěř (převážně jelena) končila jeho práce. Na lovecký dvůr pak donesl znaky (trus, sílu spárků, délku kroku atd.) a majitel vydal rozhodnutí, zda na obeznanou zvěř může být honěno.V době honu však vodič zůstal nablízku, kdyby smečka honičů stopu ztratila a musel stopu znovu nalézt.

Od počátku používání střelných zbraní došlo k přetváření loveckých metod. Původní úkol vodiče připravovat lov ztratil na významu a stále častěji byl využíván pes po výstřelu. Avšak u psů, kde po staletí byla potlačována hlasitost a štvavost, docházelo k neúspěchu. Nedostatečná účinnost tehdejších střelných zbraní vyvolala potřebu, poraněnou zvěř uštvat a dostřelit. Začalo se tedy s výcvikem hlasitě honících brak, jejichž předek tak, jako u vodiče, byl keltský Segusier. Mnohdy byly k této práci vybíráni "zkažení vodiči", kteří pracovali na teplých stopách a poznali silnější půvab práce na pobarvené stopě. Během této doby nacházeli psi vodiči stále větší použití jako barváři.

Historický vývoj zbraní vývoj a zavedení loveckého zákona přispělo v  první polovině 19.století k všeobecnému útlumu celého lovectví. V této době byly lovecké dvory v  německých a sousedních zemích rozpuštěny, mimo kurfiřský lovecký dvůr v Hannoveru (kurfürst-kníže který směl volit panovníka), který naopak zaznamenal svůj rozkvět. Tento dvůr byl znám svou přísnou organizací a péčí o lovecké obyčeje. Hannoverský lovecký dvůr se tak stal záchranným územím tohoto plemene. Léty osvědčené výcvikové metody byly převzaty a dále rozvíjeny. Základem se stala tradiční činnost výcviku vodiče práce na studené stopě zdravé zvěře.

Roku 1866 připadl Hannover Prusku a lovecký dvůr byl rozpuštěn. Větší část lovecké správy byla převzata jako lesní personál do pruských služeb, takže chov i výcvik psů byl nadále podporován a rozšiřován. Vysokohorský lov však ukázal, že takový to typ barváře je příliš těžký, proto bylo přikročeno ke křížení s jinými honiči, především tyrolskou brakou, čímž vzniklo lehčí plemeno bavorský horský barvář. Oficiální uznání standardu plemene bavorský barvář se vztahuje k datu 29. 5. 1883. Tvarem těla podobný vodiči je těžší typ barváře, který byl vyšlechtěn na loveckém dvoře v německém Hannoveru (podle něho je i pojmenován Hannoverský barvář , Poprvé byli hannoverští barváři vystavováni na první německé přehlídce psů v Hamburku dne 14. 7. 1863. Šlechtění podle přesně popsaného exteriéru odstartovalo založení spolku Hirschmann v roce 1894 v Erfurtu Až do roku 1896 se mluvilo pouze o barvářovi od tohoto roku byl oficialně označován jako Hannoverský barvář.

V Německu vznikl v roce 1885 "Spolek pro zušlechťování plemen psů" a ve Slezsku vznikl spolek "Nimrod", který se ujal barváře. Tento je vlastně předchůdcem spolku "Hirschmann", který byl založen 17.6.1894 v Erfurtu. V Lipsku se spojily v roce 1930 Klub bavorských horských barvářů, Rakouský spolek barvářů, Maďarský spolek barvářů a spolek Hirschmann v Mezinárodní svaz chovatelů barvářů (ISHV). Cílem tohoto svazu bylo podporovat chov a myslivecké vedení obou rázů barvářů. Později byl do tohoto svazu začleněn Švýcarský klub barvářů. Dnes jsou v tomto mezinárodním klubu zapojeny státy: SRN, Maďarsko, Rakousko, Švýcarsko, ČR, SR, Polsko, Belgie, Francie, Itálie, Norsko, Švédsko a přihlásil se čekatelský klub z Rumunska.

Některé údaje z kroniky