Bavorský (horský) barvář


Standard FCI č. 217/04.06.1996/F

  • Překlad do francouzštiny: Dr. J.-M.Paschoud, Prof. J. Triquet a G. Titeux, Francouzský klub pro hanoverského a bavorského barváře.
  • Překlad z francouzštiny: Helena Dvořáková
  • Původ: Německo
  • Datum zveřejnění platného standardu: 01.04.1996
  • Použití: pes pro dosledy na barvě (barvář).
  • Klasifikace FCI: Skupina 6 honiči, barváři a plemena příbuzná
  • Sekce 2 barváři (psi pro dosledy na barvě)
  • S pracovní zkouškou.

Krátký výtah z historie: všichni stopaři a barváři pocházejí z prapůvodních loveckých psů, honičů (brakýřů). Všichni čistokrevní honiči jsou v lovecké akci hlasití, s velmi vyvinutou schopností pronikat terénem, mají velmi jemný nos a jsou velmi jistí při sledování stopy, ať už drobné či velké zvěře. Původně se lovilo se smečkami honičů (brakýřů) co nejspolehlivějších a co nejvíce specializovaných na určitý druh zvěře a pokud byli vedeni na dlouhé šňůře, dohledávala se nimi zvěř, poraněná při lovu. Z těch nejposlušnějších a nejklidnějších honičů (brakýřů) vznikli později selekcí tzv. limiéři (kteří pracovali výhradně na studené stopě zdravé zvěře) a barváři (kteří pracovali výhradně na pobarvené stopě poraněné zvěře a byli považováni za „limiéry, kteří mají zkažený nos“). Postupným křížením s plemeny geneticky blízce příbuznými vznikl na konci 18. a na začátku 19. století dnešní hanoverský barvář. Po roce 1848, t.zn. po zániku velkých loveckých revírů a po zřeknutí se původních způsobů lovu ve prospěch lovu na čekané a při šoulání a po zkvalitnění palných zbraní, ke kterému v této době došlo, bylo třeba mít psy, kteří pracují „po výstřelu“. Ale především v obtížných podmínkách horských loveckých terénů bylo nezbytností mít psy, kteří při schopnosti pracovat na dlouhé šňůře zůstali dostatečně odolní, ostří a hlasití při pronásledování zraněné zvěře. V těchto oblastech se potvrdilo, že hanoverský barvář je příliš těžkopádný. Aby docílil potřebných výsledků v obtížných horských revírech, baron Karg-Bebenburg z Reichenhallu vyšlechtil po roce 1870 psa výrazně lehčího, který vznikl křížením hanoverského barváře s lehkými plavě zbarvenými horskými honiči. Tito psi postupně nahradili ostatní plemena v horských loveckých revírech, a to takovým způsobem, že dnes se tam bavorský barvář stal klasickým pomocníkem myslivců a lesníků. V roce 1912 byl založen „Klub bavorského barváře“, jehož sídlo bylo v Mnichově. V Německu tento klub zůstal dodnes jediným klubem, zodpovědným za chov tohoto plemene.

Celkový vzhled: je to středně velký pes, vyvážených proporcí, spíše lehčí stavby těla, jemný a přitom svalnatý. Trup je poněkud delší než je kohoutková výška a hřbetní linie se mírně zvedá směrem k zádi; je postaven na pevných končetinách, které nejsou příliš vysoké. Hlava je nesena vodorovně nebo mírně nad linií hřbetu; ocas je nesený vodorovně nebo šikmo spuštěný směrem k zádi.

Použití/Povaha: je to pes klidný a vyrovnaný; je oddaný svému pánovi, vůči cizím se chová rezervovaně; je dávána přednost psům s pevnou povahou, kteří jsou si jisti sami sebou, jsou nebojácní a učenliví a nejsou ani bázliví, ani agresivní.

Hlava:

Část mozková:

  • Mozkovna: je poměrně široká, nepatrně klenutá, střední rýha je zřetelná a nadočnicové oblouky jsou výrazné. Týlní kost je málo výrazná.
  • Stop: je zřetelný.

Část obličejová:

  • Nos: je správně velký, nepříliš široký. Nozdry jsou otevřené. Je černý nebo tmavě červený.
  • Čenichová partie: pod očima není příliš vyplněná. Je o něco kratší, než mozkovna, dostatečně široká, nikoli špičatá. Nosní hřbet je mírně klenutý nebo rovný.
  • Pysky: dobře kryjí čelisti, jsou středně silné, koutek je viditelný.
  • Čelisti/Zuby: čelisti jsou silné s perfektním nůžkovým skusem, zuby dobře postavené a kompletní, to znamená, že zadní strana horních řezáků je v úzkém kontaktu s přední stranou spodních řezáků, zuby jsou postaveny kolmo v čelistech. Počet zubů je 42. Klešťový skus je přípustný.
  • Líce: jenom středně vyplněné.
  • Oči: jasné, s živým pohledem; nejsou ani příliš velké, ani moc kulaté; jsou tmavě hnědé nebo o něco světlejší; pigmentovaná oční víčka dobře přiléhají k oční kouli.
  • Uši: jsou o něco delší, dosahují maximálně k nosu. Jsou silné, nasazené vysoko, široké v místě nasazení a na konci zaoblené. Visí ploše po stranách hlavy, netvoří záhyby.
  • Krk: je střední délky, silný; má mírný lalok.

Tělo:

  • Horní linie: od kohoutku směrem k pánevním končetinám lehce stoupající.
  • Kohoutek: je nezřetelný; přechod krku ve hřbet není nijak vyznačen.
  • Hřbet: pevný, pružný.
  • Bedra: relativně krátká, široká, velmi dobře osvalená.
  • Záď: dlouhá, dost rovná.
  • Hrudník: je středně široký, s výrazným předhrudím; hrudní koš je oválný, hluboký a dlouhý, s dobře uloženými žebry.
  • Spodní linie a břicho: postupně se zvedá směrem k zádi; břicho je mírně vtažené.
  • Ocas: je středně dlouhý, dosahuje až k hlezennímu kloubu; je vysoko nasazený; je nesený vodorovně nebo spuštěný, mírně šikmo směrem k zádi.

Končetiny:

Hrudní končetiny:

  • Celkový pohled: při pohledu zepředu jsou přední nohy rovné a postavené rovnoběžně; při pohledu z boku jsou postaveny pod tělem. Jsou korektně zaúhlené.
  • Lopatka: lopatka je šikmo uložená se sklonem k zádi, silně osvalená.
  • Rámě: dlouhé, se silným, suchým svalstvem.
  • Loket: dobře postavený, přiléhá k tělu, není ani vytočený, ani vbočený.
  • Předloktí: je suché, rovné, se silnými kostmi; svalnaté.
  • Kotník: je silný.
  • Nadprstí: je mírně šikmé se sklonem dopředu.
  • Přední tlapky: mají lžícovitý tvar, prsty jsou klenuté a sevřené; polštářky jsou dostatečně silné, odolné a dobře pigmentované;v postoji stejně jako v pohybu jsou rovnoběžné, nevytáčejí se ani ven, ani dovnitř. Drápy jsou černé nebo v barvě rohoviny,

Pánevní končetiny:

  • Celkový pohled: mají silné kosti. Při pohledu zezadu jsou rovné a rovnoběžně postavené. Jsou správně zaúhlené.
  • Stehna: jsou silná, svalnatá.
  • Bérec: relativně dlouhý, s výrazným svalstvem a nervstvem.
  • Hlezno: silné.
  • Nadprstí: krátké, kolmo postavené.
  • Zadní tlapky: mají stejné parametry, jako přední.
  • Pohyb: prostorný chod, pohyb vychází ze zádi; končetiny se pohybují v ose; Pohyb je dost pružný.
  • Kůže: je silná a dobře přiléhá k tělu.

Zevnějšek:

  • Srst: uzavřená, rovná a přiléhavá, středně drsná na omak, málo lesklá; na hlavě a na uších je jemnější; tvrdší a delší na břiše, končetinách a ocase.
  • Zbarvení: červená s plavým odstínem, jelení červeň, tmavá červeň (červenohnědá), žlutavě plavá, a také světlá plavá (zředěná) až do pískové; plavě šedá (jako zimní srst jelena), také s příměsí černé. Na hřbetě je vždy srst ve tmavším odstínu. Čenich a uši jsou tmavé. Na ocase je vždy příměs černých chlupů. Malá světlá skvrnka na hrudi je povolena („bradýřská hvězda“).

Výška:

  • Kohoutková výška: Psi: 47 – 52 cm
  • Feny: 44 – 48 cm
  • Z uvedených hodnot neexistuje žádná tolerance, ani směrem nahoru, ani směrem dolů, ani pro feny, ani pro psy.
  • Chyby: všechny odchylky od tohoto standardu musí být považovány za chyby a musí být penalizovány podle stupně jejich závažnosti.

Hrubé vady:

  • Nosní houba se skvrnami depigmentace.
  • Nevýrazný předkus nebo podkus. Částečný klešťový skus.
  • Příliš volná víčka.
  • Horní linie příliš pronesená nebo vyklenutá (kapří hřbet).
  • Hrudní koš příliš plochý nebo sudovitý.
  • Silně vybočené nebo vtočené lokty.
  • Zadní nohy příliš přestavěné.
  • Úzký postoj pánevních končetin, kravský nebo sudovitý postoj, ať už v postoji, nebo v pohybu.
  • Srst příliš jemná nebo otevřená.
  • Vyloženě netypické zbarvení. Černé zbarvení se znaky pálení.
  • Výška vybočující z hranic, stanovených standardem.
  • Vylučující vady:
  • Výrazný předkus nebo podkus. Křivé zubní oblouky.
  • Chybějící zuby ( s výjimkou PM 1).
  • Entropium, ektropium.
  • Od narození křivý ocas.
  • Charakterové vady.
  • NB: Všichni psi musí mít obě normálně vyvinutá varlata kompletně sestouplá v šourku.